To prostě není v ohromných číslech ani v článcích či fotografiích. To je někde v nás, asi zahrnuto těmi čísly, mluvením, či psaním. Tyto články, fotografie a mluvení naopak otupily skutečnou hrůzu holocaustu.
Je to už slušná řádka let, co jsem viděl obrázek děvčátka v hadrových, špinavých šatičkách, s hadrovou panenkou, kterou svírala ve své ruce. Z té dívenky čišela apatie z té hrúzy kterou prošla, ty hromady mrtvých, které viděla, to, že zřejmě ztratila všechny blízké z ní už vyhnalo vše, pro co asi člověk žije. Ta dívenka stála a čekala, až ji odvedou do plynové komory. Byla zoufale sama, na celém světě nebyl nikdo, kdo by ji držel za ruku, kdo by byl s ní, po jejím boku. Ta nepopsatelná hrůza opuštění, zoufalá, beznadějná osamělost. To děvčátko, které nikomu nic neudělalo, stojí a nechápe. Snad ještě doufá v nějakou pomoc od těch pánů v uniformách se samopaly kolem. To přece jsou taky lidi, jako ona. Od koho jiného může čekat pomoc, než právě od lidí. Co se to v nich usadilo, že přestali cítit, ztratili soudnost. To neomluví ani strach. Nejsem žádný hrdina, konečně strach známe všichni, ale nevěřím, že ani pod pohrůžkou trestu smrti, by mě někdo přinutil k tomu, tu divku eskortovat.Ta bezmocnost té dívenky. Není nikdo, kdo by se ji zastal, není nic, co by ji pomohlo. Posledni minuty, v ní je jen nesmyslná naděje, že...že co? Viděla mrtvé, zlo, křik. V této chvíli, kterou proživá toto dítě, je celá hrůza holocastu.Jsem člověk, tedy součást lidstva, které něco takového dopustilo. I když jsem tenkrát ještě nebyl na světě, nesu stejnou vinu jako každý z nás. Ta dívenka, ta jeji posledni chvíle kdy stojí sama, opuštěná lidmi, předána smrti, ta nezmizela. Jak k nečemu takovému mohlo dojít, jak jsme tohle mohli dopustit. Nikde nikdo, jen ona sama. K tomu je potřeba vyjít ze sebe, cítit pro toho druhého. Neumim to napsat, jen cítit.Mě nezajímá zda to byla Ceška, Polka, Zidovka cigánka či Němka – I je Hitler likvidoval – bylo to děvčátko nás, lidí. Je možné, že jsme byli nečeho takového schopni, že kolem ní bylo přece tolik lidi a ani jeden....Tohle když člověku dojde, nezbývá mu nic jiného, jen kleknout a prosit – Bože, neodpoustěj nám tuto vinu.