Ten kdo kupuje si ženu, je dáblův muž a otrokář

 Když jsem poslouchal Paroubka a jeho víru, ujištování, že se jeho žena k němu vrátí, skoro mně zatrnulo. I když v žádném případě nepatřím mezi příznivce a obdivovatele paní Petry, v té chvíli mně ji přišlo líto.

Uvědomil jsem si, že je v pasti /Paroubkovo - budu postupovat tvrdě/, ze které nebude lehké uniknout. Jeho - ona se vrátí - neznělo jako víra ze znalosti situace, ale jako jistota. On se postará. Bude tvrdý. Tedy k někomu, jak tvrdí, koho 10 let miloval. Samozřejmě, pokud dělala to, co on chtěl. Kdyby ji opravdu miloval, nechá ji jít. Nebude se dívat na to, jak vedle něho trpí bytost, kterou miluje. Jenže on přece ví lépe než ona, jestli ho miluje, či ne. Vrátí se. On se postará. Bude postupovat tvrdě. Zní to, jako že ona je jeho vlastnictví, jako že se mu pokouší ukrást něco, co je přece jeho.

 Viděl jsem hodně kluků a mužů, které opustila jejich láska. Zažil jsem to pochopitelně i na vlastní kůži. Taková věc se prostě stane. Ale nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by přesvědčoval druhé - a taky proč?- ona se vrátí. Znělo to jako ortel. To si rozmyslí, nevrátit se. Spíš vyhrůžka, než víra. Konečně její matka to už má za sebou. Tolik nepřátelství mezi nimi bylo a najednou otočila. Po přátelském, upřímném  rozhovoru. Rád bych ho slyšel. Takhle rychle nezměnila názor na zetě snad ještě žádná tchyně na světě. Paroubek ví na každého něco. Spíš ledové zastrašování, vyhrožování od buldozera, který by mohl uškodit, tím, že promluví. Vzpomínáte si na to, jak když Paroubek opustil svoji první ženu, jeho syn začal otce tvrdě napadat, vyčítat mu že opustil matku? Jenže synáček zmlknul dřív, než se stačil podruhé nadechnout. Zmrazit někoho, to Paroubek umí. Rodina nerodina, všichni budou držet hubu. Když se ho Petra snažila v dopise uklidnit tím, že ho má ráda jako otce její dcery, bylo to naivní. To Paroubek nebere.

 Mluví o desetiletém, štastném manželství. Opravdu bylo? Možná pro něho. Oba dva se snažili ošidit lásku. Paní Petra pro sliby zářivé kariery, blahobyt, život v horní části společnosti. On z pouhého chtění, mít vedle sebe každou noc krásnou holku. To snad chce každý chlap, jenže ne za každou cenu. Ač sám, pěkně prorostlý bůček, nezajímá ho, co cítí vedle něho jeho žena, jak se musí přemáhat. Až to došlo tak daleko, že se jí to tělo vedle začalo protivit. Ani vedle nejkrásnější ženy na světě, bych nechtěl být tím tělem. Tedy opravdu štastné manželství? Nebo spíš hlavně a za každou cenu uspokojit sebe? Moderní způsob dobrovolného otrokářství. Jenže zkuste vzít vzteklému buldokovi jeho kost. Je připraven pokousat kohokoliv.

 Paní Petra chtěla namluvit všem, a hlavně sama sobě, že je jiná, že ví co dělá, že ostatní tomu nerozumí. Jako by šlo to co lidi vidí, ukecat, že je to jinak. Dnes vidí, že nic takového neexistuje, že je stejná, jako každá jiná. Touží po lásce jako takové, po té obyčejné. Už jí došlo jaký je rozdíl mezi pusou z lásky a tou, co se dát musí. Koupila kočku v pytli a dnes už vidí, že to růžové, jím namalované, nejenže nevyšlo, ale že to ani nestálo za to. Ze chce žít a dýchat a že má před sebou ještě slušnou řádku let, které může opravdu prožít. První signál asi zažila, když Reflex uveřejnil tu koláž, kdy po vzoru Johna Lenona s jeho láskou, leží ona v posteli s tou svojí. Kdyby Paroubka opravdu milovala, zasmála by se tomu, shledala by to vtipné a pravdivé, řekla by si po vzoru pana Wericha - každej jsme nějakej - prostě by se jí to nedotklo. Jenže místo toho se psychicky sesypala a chtěli týdeník zažalovat. Jenom proto, že jim nastavil zrcadlo.

 Paroubek chce něco, co nemá právo žádat. Tedy aby pokračovala v něčem, co je nad její síly. Neštítí se k tomu použít i vlastní dcerku. Ona přece chce, aby se tatínek s maminkou k sobě vrátili. Ríká to, protože je ještě malá a spoustu věcí nedovede pochopit. To chce přece skoro každé dítě rozvádějících se rodičů. Až vyroste a uvidí, co by to pro maminku obnášelo, pochopí a bude ráda, že se na tom nepodílela. Ale ani to Paroubka nezajímá. On chce. Dcerka je v této chvíli jen prostředek.

 Každý chlap ví, že když láska skončí, /a v tomto případě tam snad ani nebyla, to jen rozum našeptával, výhody vztahu/ nemůže dělat nic. Jen stát a smutně se dívat, jak mu odchází. Může být neštastný, snad i prosit, plakat, padnout na kolena, to všechno s ním láska může udělat, to se dá pochopit, to je lidské. Ale zuřit? Vyhrožovat, budu postupovat tvrdě? Ten chlap nikdy nemiloval, ten jenom chtěl. Jistě, má potvrzení o tom, že jsou manželé. Ten papír je dobrovolná legalizace vztahu dvou lidí. To není otrokářský glejt po jednu stranu, že vlastní toho druhého. Snad se to povede a bude mít jiný papír. O rozvodu. Nechápu, proč do toho tahá veřejnost. Co vlastně chce? Aby mu pomohli? Koho chce přesvědčit a o čem? Přece v takové situaci by měl mít na prvním místě milovanou bytost. A on se snaží poštvat proti ní kohokoliv. Divná láska.

 Dokáže uboze vyčítat, že ji zachránil život. I když je spíš hanba, že taková možnost není po každého, on se naparuje špinavými známostmi. To mu nevadí. Jenže zachránit život komukoliv by asi učinila většina z nás, pokud by měla možnost, Bez řečí, bez nároků, bez vyčítání. Kdysi dávno jeden můj přítel říkal ...Husáka nenávidím, ale kdyby potřeboval ke své záchraně mou krev, samozřejmě ji poskytnu .Cítíte jak lidi cítí, pane?

 Psycholog kterého jste navštívili, použil šablonu Plzáka. Bohužel, ta nebyla pro tento druh manželství.  Kdyby to bylo tak jednoduché .. nebiji ji, dávám ji peníze... to by pak bylo vyřešeno vztahů. Bohužel jen pro jednoho. To - má se dobře, tak at drží hubu i tělo a poslušně šlape, to jaksi nefunguje. A to je dobře. Už jenom to, jak se rychle měníš. Ze zamilovaného muže na tvrdasa, který umí ukázat svou tvrdou tvář.  Budu tvrdej. Připadá mi to, jako když ženě přineseš kytku růží, seš plný líbezných slov, ale ona tě prostě nechce, tak jí s tou kytkou rozmlátíš hubu.

 Podle mého názoru se Petra vrátit nemůže. Ten rozvod nebude v žádném případě procházka růžovou zahradou, bude tvrdě platit za to, co si sama přivodila. Bude to cesta peklem, ale chce-li svobodu, nic jiného jí nezbývá. Churchill řekl, když procházíš peklem, nesmíš zastavit...musíš pokračovat.

 Všechna tato "jiná manželství" něčím smrdí. Možná se vidíš ve svém příteli Rathovi, má ženy hned dvě, vrátí se z vězení k manželce, ale spát jde k t druhé a onz ani jedna neceknou Prostě našel dvě ženy bez hrdosti, ale co je komu potom, že. A na rozdíl od tebe, vždy vypadal přitažlivě po ženy. Stejně to bylo u Stajdlů. V jednom rozhovoru se snažila udělat z čtenářů blbce, a říkala, že je to" jiný druh manželství". Prostě sloužím mu a tiše čekám, snažím se být hodná, aby mě neodkopl. A stejně odkopl. Chcete to - prosím - ale nesnažte se přesvědčit  normální lidi, že je to normální. Všichni ti, co si mohou dovolit tyto ženy, to vědí, jak to je a pojistí se, už když si je berou. Pamatuji se, jak jednou Bakala říkal - ale úplně zbytečně - nemyslete si o nás, že jsme hloupí. Prostě chtěl naznačit, jak to mají zařízené. Ale my si nemyslíme, že jste hloupí ani náhodou, to ne. Jen pro některé z nás jste tak trochu hnusní.