Zpátky domů. Usadil se u okna a udělal si pohodlí, pokud to v letadle vůbec jde, s tím, že bude spát. Věděl, že neusne hned, že se mu to nepodaří dřív, až někde nad oceánem. Zavřel oči a nechal si proletět hlavou těch čtrnáct dní, na které se tolik těšil.
Při cestě do Prahy si četl knížku Milana Kundery Ignorance. Bylo to poprvé, co byl Kunderovou knížkou zklamán. To nebyl ten Kundera, s kterým se cítil tak blízký, Kundera, s kterým byl zajedno. Jeho hrdinka, která se po dvaceti letech vracela do Cech na návštěvu, mu vůbec neseděla. A jestliže mu při čtení knížky byla nesympatická, ted, po těch čtrnácti dnech v Cechách se s ní už neztotožnoval v ničem. Vlastně ano, v jednom bodě cítil to stejné co ona. Vracet se nebude. Ale úplně jinak než ona.
Z Kunderovy hrdinky měl pocit, jakoby chtěla dokázat, že je jiná, lepší než její kamarádky, než lidi, od kterých před lety odešla. Zatím co ony "chlastaly" pivo, ona byla zvyklá na víno, její Bordeaux byl přece pití na úrovni. Pivo pro ni bylo příliš sprosté pití. Chtěla jim vyprávět, co všechno prožila, jak to měla zpočátku těžké. Ale proč?,napadlo ho když to četl. Copak je tady jenom ten její příběh, copak ti, co tam zůstali, to těžké neměli? A ted nechápe, nerozumí jim, je skoro uražená, dotýká se ji, že nemají zájem poslouchat, co ona chce vyprávět. Důležité je přece to posezení s těmi, kteří jsou mě blízcí, to co pijem je druhotné. Prostě ne vždy člověk má na to, co by chtěl pít, a přesto, potřebuje posedět a popovídat si s těmi, co jsou mu blízcí. To co piji je druhotné, důležití jsou ti, co si s nimi chci povídat.
Všichni o něm říkali, že je Cech jak poleno. Na vojně se mu smáli - "já su Petr z Brna a nekořím", na hotelu v Mnichově, kde čekal na politický azyl do USA dostal přezdívku kohout. To ne proto, že by byl tak sexuálně potenciální, ale proto, že lidi budil. Nemohl pochopit, jak se mohou válet tak dlouho v posteli. Přece v sedm hodin ráno je už každý normální člověk vysprchovaný, po snídani, v očekávání toho, co na něj dnes čeká. To stávání mu zůstalo dodnes. V šest hodin už sedí ve Starbacks při kávě a čte noviny. Dawn, když ji budí, ho vždy odsekne, že až přeleze stovku jako on, vstane dřív taky, i když o tom pochybuje, protože Američani jsou normální.
Při první večeři u sestry, kde kromě otce, jejího manžela, seděli jejich tří dětí, se podávala kačena. Těšil se na zelí, které jeho sestra uměla mistrovsky a na knedlíky. Když položili kačenu na stůl, byl zvědavý, jak toho prcka rozdělí na sedm dílů. Jeho matka kdysi udělala večeři z deseti deka salámu pro čtyři lidi. Najednou byl sám sobě protivný, když si uvědomil, že on sám k večeři "sežere" skoro libru. Po večeři na něj všichni doráželi, tak povídej, co Amerika. Napadlo ho Ringovo, za Gronskem odbočíte doprava. "Vy vyprávějte," bránil se, "já tady skoro dvacet let nebyl, já nevím skoro nic, z toho, co se tady stalo." Popíjel slivovici a zapíjel to pivem tak dlouho, až to sestra nevydržela. "Ty si myslíš, že tu slivovici zapíjíš pivem, co?" Udiveně se podíval na zelenou láhev. Byla na ni nálepka - Myslivec. Byl čas jít spát.
Se svojí životní láskou Libunou byl na večeři. Vrchní byl pozorný a přinesl vázu pro růže,aby nežíznily. "Dřív jsi my kytku nikdy nepřinesl." Mlčel. Je to možný? Od sněženek, přes fialky, každý víkend co bylo v lese, podléšky, narcise, prostě vždy přinesl něco. "Nepamatuješ si mě, jaký jsem byl, ale jaký chceš, abych byl pamatován. Nechalas mě, tak si to musíš nějak ospravedlnit. Kytku jsi měla pořád a až umřeš, přinesu ti na hrob chryzantény." "Pořád stejnej," pokývala hlavou. Popíjel z lahvinky svůj bikaver, ona si dala jen dvoudecku bílého. "S tebou jsem žila. Byl to nádhernej rok mého života. Pořád jsme někde byli." "Dělal jsem, co jsem mohl. Miloval jsem tě, což obráceně nefungovalo." Pokrčila rameny. "S tím se nedalo nic dělat." "Chápu," řekl. "Chápeš prdlajs."Chvíli bylo ticho. "Vrátíš se?" "Ne." "Už to tady nemáš rád?" "Ale jo, jenže už to moje tady není. Cas všechno posunul. Vy všichni tady jste hrozně milí a fajn. Máte svoje rodiny, děti, starosti a musíte se starat. Jako návštěvu mě berete, ale napořád...Když ses jednou urazila, vzal jsem tě na ramena a nesl pěkně dlouho. Pak jsem začal skuhrat, že seš těžká. Rekla jsi - nejsu. A neslezla si. Copak by to šlo dneska?" Dlouze se na něj podívala. "Jseš tam štastnej?" "S tebou bych asi byl štastnější, ale jsem."
U Marie bylo veselo. Ne, že by mu ta sestava zrovna nadvakrát seděla, ale bavili se. Vyloženě protivná mu byla jen jedna počtyřicátnice, neuvěřitelně hlučná. Měla slušných pár kilo nad váhu a všechno se na ní třepalo, jak sebou mrskala. Náušnice, náhrdelník, náramky, a sršela vševědoucností. "Neříkejte nám, že se vám tam nestýská, budte upřímnej." "Jsem. Opravdu se mě tam nestýská." "To vám nevěřím ani trochu. Někdy vám přece musí být smutno." Měl už slušně upito a ta do blýkavého zabalená dáma mu začínala lést na nervy. Marie, která ho v pokročilém stavu pití dobře znala, ji mírnila. "Tak ho nech na pokoji, no. Když říká, že se mu nestýská, tak se mu nestýská, to je jeho věc." Tučná hodila hlavou, až se zase na ní všechno roztřepalo, jako když vrazíte do vánočního stromku. "Nemám ráda, když si lidé na něco hrají, když nejsou upřimní. Někdy se mu přece musí stýskat." Zhluboka vydechl. "Máte pravdu, jednou se mě opravdu zastesklo." "No vida," zvolala radostně, "tak povídejte, kde to bylo." "Na záchodě," pronesl Petr. "Na záchodě?" opakovala po něm zaraženě tlustá. "Jo. Vysral jsem takhle dlouhý hovno," ukázal rukama něco přes metr. Díval jsem se na to a najednou na mě padl hrozný smutek. Uvědomil jsem si, že na celém světě nemám nikoho, komu bych to mohl ukázat." Vypadala, jako by ji někdo polil studenou vodou. Marie v sobě dusila smích. Tlustá se snažila vzpamatovat a hlasem pořád ještě jako ze sna se zeptala "A co jste udělal." "Spláchl jsem to, " odvětil.
Odložil knížku, v které ještě trochu zalistoval a sám pro sebe si řekl, ono je to asi pro každého trochu jinak.Cítil únavu a těšil se, že se mu podaří usnout.
